19.7.2005, Poslušně hlásím...
že jsme o víkendu opět vyrazili na koncertní pódia. Sabatové odpoledne jsme trávili ve zkušebně,
vedro bylo takové, že i teploměr dostal úžeh a největší ovace sklidil můj návrh na okamžitý odchod k vodě.
Ale profesionální čest zvítězila a v osm hodin večer se nádvoří zámku v Moravské Třebové rozburácelo, neboť
bubeník Honza si užíval skvělého aparátu a my zase jeho skvělé hry. Místní obyvatelé kvitovali naše hraní s povděkem,
obzvláště šest zaujatých jedinců, kteří si přinesli lavičku před pódium a ač byli na pět metrů, táhlo z nich až k nám.
Ovšem revolucionářská píseň falangistů Juan a Magdalena je zdrtila, hned v úvodních tónech se
zřítili za lavičku, kde posléze usnuli a vzbudila je až funkyzující Vypadni ven, kterou kvitovali s povděkem a
dožadovali se přídavku od Kabátu. Pěkně jsme si s nimi z pódia popovídali a po koncertě upalovali, neboť se chtěli
úzce družit se zpěvačkami a ani upozornění, že Terezka je vdaná, jim nevadilo. Onen ctitel opáčil, že se má
na manžela ehm píp... Manžel udělal s nimi totéž :-). Hromy a blesky se křižovaly na zpáteční cestě do Brna
jako kostelník v deliriu a naše naděje na ochlazení sílily. Marně. Nedělní výprava neklimatizovanou obstarožní
čtyřkolkou tuzemské výroby vysaunovala naše těla do pouštní podoby a jedině průvan v podloubí slavonického náměstí
snížil tělesnou teplotu účinkujících na zdraví neškodnou mez. Turisté a cyklisté pěkně naslouchali a tato dietní
akustická verze koncertu se vydařila, ke spokojenosti kulturního činovníka Slavonic, místního národního buditele, který
zde pořádá zajímavé akce a v hospodě po koncertě nám je barvitě líčil. Mně se obzvlášť zalíbila historka o vystoupení
alternativního "hudebníka" na jinak velice povedeném festivalu, jehož "koncert" na pódiu kulturního domu spočíval ve snímání zvuku grilujícího se masa
mikrofony a jeho zesílení do sálu. Alternativně ladění posluchači se prý i klátili do rytmu...
Tak konečně už vím, jak se to dělá, pořídím si gril a kurník a bude slávy kopec!!!!
A ty nahrávky, to bude maso!!
Chcete vědět, co se jinak zajímavého ve světě stalo? Tak se dobře dívejte:
je
to
NAPROSTÁ SENZACE TÉTO SEZÓNY!!!
Jiří F.
15.7.2005, Okurkový nářez!
Pakliže zabrousíte na stránky různých zpravodajských serverů, vypadne na vás hromada zelených válečků, zvících desítek
dekagramů, které utlučou vaši touhu po informacích. Spuštěním televizního přijímače se stane totéž, pokud
ovšem holdujete okurkovému salátu, jelikož stav předžvýkanosti informací je přece jen vyšší. Jinými slovy a taktéž
dle vyjadřování kritiků všeho je tu okurková sezóna. Což v podstatě znamená, že není o čem psát, lidstvo se
griluje u moří a novináři si rvou vlasy a sebevětší pitomosti, která by v době informačně živé zanikla, se dostane
palcových titulků. O velikosti, které se někdy přezdívá The second coming of Christ, tedy druhý příchod Krista,
přeloženo do srozumitelštiny jde o velikost písma, kterou by noviny použily v případě zahájení Posledního soudu :-).
Tak když okurky, tak okurky, zde jeden zaručeně fungující recept: Vezmeme tisíc kilogramů okurek, libovolné velikosti, barvy a zakřivení. Naložíme na
nákladní vůz s vyklápěním dozadu. Odjedeme k redakci regionálního tisku, nacouváme ke vchodu a spustíme vyklápění.
Zavalením vchodu docílíme toho, že druhý den zaručeně noviny nevyjdou a my budeme mít klid, jelikož
redaktorky a redaktoři budou zavařovat nečekanou nadílku. Pokud by byl šéfredaktor příliš pracovitý a noviny
přesto vyšly, tak alespoň budou mít z okurkové sezóny zaručeně aktuální zprávy.
Pro všechny šťouraly, kteří mají pocit, že se tu vykecávám o lejnu, protože je fakt okurková sezóna, tak dvě poznámky.
Je to aspoň k tématu, to nemůžete popřít. A za druhé, v pozadí kapely to vře maximálně, dohadujeme hosty na cd, řešíme termíny, kdy
zase kdo nemůže, telefony řinčí a nervozita stoupá. Je to normální stav, který netřeba komentovat (zkušený zpravodaj by z toho ovšem udělal sólokapra, něco ve stylu přímého přenosu šachového utkání).
Ale mě pronásleduje od dětství představa, že jednou koupím noviny a tam bude jediný veliký nápis:
"Dnes se nic nestalo!" Lepší než psaní o okurkách, že?.
Tak sledujte přístí vydání mého vykecávníku, pokud nebudu
zavalen okurkami, určitě zase něco vtipného zplodím. A že se mi to dnes povedlo. :-)))))
Jiří F.
7.7.2005, Džinova pomsta!
Asi jste si všimli, že na stránce přibyl Džin, duch vtípků, které vám sem tam servíruji. Patrně se mu ovšem na
našich stránkách nelíbí, jelikož jen jsem vytáhl paty na několik dní z domu, pomstil se mi a stránky se zbláznily,
obnovila se stará soutěž, ačkoliv už probíhá nová. Pracně jsem to nyní uvedl do původního stavu, ale budu si muset dávat na Džina pozor,
patrně nehodlá nic ponechat náhodě, má k dispozici kalendář státních svátků a vyčkává chvíle, kdy odjedu a nechám stránky svému osudu.
Chce boj, má ho mít. Za trest koupím láhev, ve které se bude nacházet, a zlikviduji ho, játra nejátra.
Vy se ovšem Džina nebojte, je patrně vysazený jen na mě, a soutěžte, projděte si fotogalerii a příjemně se pobavte při tipování Klářiny výšky.
S pozdravem Džinu zmar odcházím do Konzumu!
Jiří F.
Eeeeeeeeeeeeeeeeeeej
od
Buchlováááááááááá
á
á
Už jsem zpátky!
JF
29.6.2005, Paliči všech zemí, třeste se!
Včera jsem zaznamenal zajímavou zprávu. Americký Nejvyšší soud rozhodl, že za sdílení nelegálních nahrávek po internetu je
zodpovědný provozovatel, který je umožňuje. Pro humanitně zaměřené čtenáře upřesňuji, že jde o výměnu hudby mezi jednotlivými
uživateli internetu, jeden zkrátka poskytne nahrávky Metallicy a druhý třeba Svítání :-). Vymění si soubory s nahrávkami, oba mají všechno a
lebedí si, jak nezaplatili ani korunu. Toto soudní rozhodnutí je silně precedentní, jelikož ignoruje precedent nejprecedentovatější, přes dvacet let staré
rozhodnutí téhož soudu (tehdy velmi těsnou většinou), že videorekordéry jsou legální, protože za jejich zneužití ke kopírování přece nemůže výrobce. Kdyby tehdy padl opačný rozsudek,
tak dnes nevíte, co je video, jelikož americké precedenty v této oblasti mají tak trochu celosvětovou platnost.
Tak toto nyní padlo. Za zneužití výměnných sítí může provozovatel. Bitka mezi příznivci kopírování a vydavateli zmítajícími se ve smrtelných křečích tak
nabírá na obrátkách, zbraně řinčí, kosti praští a kdesi stranou stojí muzikanti. Aspoň u nás, kde říkat pravdu se většinou nevyplácí,
se k problému krádeží hudby raději nevyjadřují, říkají, že je to nezajímá, že je to věc vydavatele... Ani já nebudu vynášet rezolutní soudy o
zlodějích, desky jsou opravdu velice drahé a prostor ke zlevnění při dobré vůli je. Klasická patová situace, kde se pravdy nedoberete a ani včerejší verdikt nic nezmění,
sdíleči a kopírovači budou prostě jen opatrnější.
To Jarek Nohavica otevřeně kopírování podporuje, živý koncert prý stejně nikdo nevypálí.
Je to sice pravda, ale těžko to brát vážně od člověka, který udělá pět koncertů do roka a z honorářů za ně žije po celou tuto dobu.
"Obyčejný" muzikant má smůlu. Jednoduše řečeno, kopírování nahrávek ve velkém (staré gramodesky se kopírovaly také, ale
bylo to komplikované a tedy méně časté) uzavřelo hudbě jeden z nejdůležitějších penězovodů. Vydavatelé ořezávají náklady a vydávají jen jistoty -
tu výběr z hitů Karla Gotta, tu Michala Davida... Vy jste mladá kapela a chcete k nám? My nejsme experimentátoři,
přijďte, až budete slavní.
I my se chystáme letos do studia. Nahrávku si musíme zaplatit sami. Pročež přestávám řečnit, abych mohl pilně pracovati a
na čas strávený ve studiu si vydělat. Už se tam moc těším! A jsa moravským muzikantem víc neřeším a tento fejeton nekončí morálním ponaučením,
leč vyznívá do ztracena, stejně jako souboje výše zmíněných soupeřů na kolbišti hudby. Končím tedy aspoň ryčným Howgh!
Jiří F.
21.6.2005, Předpis jako kráva
Můj milý deníčku, často mi chodí od lidí, co mají naši hudbu rádi, dopisky. Víš, moc nás tam chválí a chtějí, abych jim
poslal cdčko. To je taková placka s dírkou uprostřed, strčíš ji do trochu větší placky s dírkou na boku a ono to hraje.
Onehdy taky přišlo psaníčko, jestli bych neposlal tu placku. Tak jsem ji zabalil, opatřil adresou, během půlhodinky hravě nadepsal všechno,
co si úřad žádá, a šel na poštu. A tam, představ si milý deníčku, byla za okénkem paní učitelka. Protože kdyby to nebyla paní učitelka,
nemohla by mi vynadat, že prý už na základní škole se učí, že když píšu číslici slovy, třeba jednosto korun, tak musím psát na začátku
velké písmeno. Marně jsem se bránil, že to není věta a tudíž velké písmeno není povinné. Říkala, že to je předpis.
A tak jsem rád, že máme aspoň předpis na velká písmena na začátku údajů na obálkách, nic lepšího asi není k mání. A proč si to myslím, milý deníčku?
Protože když jsem si pak, když už jsem tam na poště byl, vyzvedl krabici s
petanque, což je moc hezká hra, kterou mi měl pošťák přinést domů (prý se mu asi nechtělo nebo zapomněl, protože tam údajně chodí
pokaždé někdo jiný), krabice byla roztržená a málem vysypaná. Ještě že ta hra je složena ze železných koulí, jinak bych měl spoustu náhradních dílů... Já vím, že Mirek Dušín by
zaplakal, ale doufám, že to tomu línému doručovateli aspoň spadlo na nohu.
A České pošty pevně na hřbetech předpisů sedí a žádná mocnost je nepřekoná. Prý úřední šiml řehtává, ale možná spíše bučí.
Ahoj deníčku, spi sladce zde na imaginárním loži spleteném z pavučiny internetu, jdu studovat předpisy, neb naše další děravé kolečko s muzikou se blíží a
pak se s objednávkami roztrhne pytel. Snad mezi studiem dojde i na hudbu.
Jiří F.
13.6.2005, Oderníček
Další kousek zápisníčku kapelníka, tentokráte velmi přibližná reportáž ze zájezdu našeho sdružení do Oder za účelem oblažení místních
obyvatel naší hudbou:
"Kde jsou všichni?"
"Tady jsme, ne?"
"Má někdo klíče?"
"Kdo to bude nakládat?"
"Au!"
"Uhni!"
"Kam?"
"Až tam!"
"Jedéééém"
"Brzdi!!"
"Přidej!!"
"Co troubíš, ty vole?"
"Jsme tu!"
"Vstávat!"
"Je tam vevnitř vůbec někdo?"
"Můžeme vjet na ten květinový záhon?"
"To se panu majiteli líbit nebude!"
"Kam to couváš?"
"Třeba to půjde vyklepat."
"Táhněte!"
"Ty táhni!"
"Na tohle pódium se máme vejít?"
"Kde je tu záchod?"
"Obsazeno!!!"
"Pohni!!!!!!"
"Pozdě..."
"Máme půl hodiny!"
"Máme čtvrt hodiny!"
"Nemáme už vůbec čas!"
"Nepijte před hraním, kruciii!"
"Neboj, všechno zahrajeme."
"Eeeej od Buchlováááááá...."
"Jdeme na plac!"
"Neber tu flašku aspoň s sebou!!"
"Schovám ji za cimbál!"
"Vážení přítomní, na na na na vaše zdraví!"
"Kde mám trsátko?"
"Nemá někdo z přítomných náhradní struny?"
"Nešlapej na tu šňůru!"
"Vidíte někdo něco?"
"Asi je tu střídavý proud..."
"Už nic neumíme, jen prodávat naše nahrávky!"
"Kuuuupujte CDčka!!"
"Nekuuuupujte CDčka, už žádná nemáme, kuuuupujte tričkááá!"
"Nevíte, kde mám klíče od auta?"
"Byly v cimbálu..."
"Tady v tom úplně a zcela sbaleném cimbálu?"
"píp, píp, píp, píp...."
"Pánové, já už musím zamykat ..."
"Nechlastat, dělat, nakládat!"
"Nespat, řídit!"
"Vykládat, ráno vstávám!"
"Adios, kapellos!"
Jiří F.
6.6.2005, Soutěž skončila, ať žije soutěž
Na Den dětí jsme se na na našich stránkách rozloučili s prvním kolem soutěže. Nechť je mu země lehká, či spíše komín široký.
Soutěžní otázka na barvu Rosťova Trabanta se ukázala býti těžší, než se zdálo. Dvě třetiny odpovědí byly špatně, tipovali jste, že
se náš akordeonista prohání v modrém zázraku z NDR. Nikoliv, Rosťovo dvoutaktní žihadlo je půvabně žluté. Patrně přání bylo otcem myšlenky,
modrá barva auta je oku lahodící. Vyhrál jedinec s přezdívkou Povídálek, tedy Alles Gute, SehrSprecher! Ale po smutečním aktu se lidé většinou schází v hospodě,
kde již bývá veselo, neboť "ještě žijem" a jede se dál. Tak tedy, nová soutěž už začala, tentokrát jsme se soustředili na další členy kapely a cosi s nimi spjatého,
zde v Novinkách se poněkud níže možná cosi dozvíte... Postupně takto odhalíme netušené detaily ze života kapely, i Blesk by jásal :-)).
Toliko ke stránkám, leč důležitější je život hudební, v němž jsme se ocitli Ve Velkých Nemčicích přímo v dravém proudu. Aspoň z nebe se sypaly vody jako by si
svatý Petr nachladil prostatu. Tahejte v takovém počasí hory krámů přes bahnité kaluže do sálu! Po příslušných skluzech festivalům
přiměřených jsme se pustili do akce a jelikož zvuk byl noblesní a lidé ještě více, hrálo se luxusně a z pódia se nám
vůbec nechtělo. Tak to má být, sokolovna málem spadla, elektrická kytara kvílela a posuchači si připadali jako na rockovém koncertě, alespoň dle ohlasů. A
to nás ohlašovali málem jako romantickou jemnou kapelu s poetickým názvem :-).
Ale kupodivu i po tom nářezu, co jsme jim naložili na hřbet, chtěli přidávat. Díky velkoněmčičtí, zase někdy nazahranou!
Jiří F.
30.5.2005, Na Famotě UEFA
Tedy nevím přesně, kdo je EF, ale patrně u něj se konala akce s titulním názvem tohoto článku. Vzhledem k tomu, že evropská fotbalová asociace na jižní Moravě pobočku nemá, tak to asi bude alter ego
Vlasty Redla, neb Kobeřice u Brna jsou jeho hnízdem a on pořadatelem. Klání s místním sdružením dobrovolných
fotbalistů jsme neshlédli, ale večerní trachtace pod pláštíkem koncertu byla naše. Začněme reportáž třebas od konce,
za zvuků samplovaných bicích a libého zpěvu Stánků v podání samotného Honzy Nedvěda jsme domlouvali podrobnosti
natáčení CD s Michalem Vašíčkem. Dojednáno, 5. 9. bychom měli začít páchat další nenapravitelný zločin na úrovni kulturnosti
českého národa. Před tímto obchodním jednáním hrál zlatý skorohřeb Vlasta s kapelou, pohoda, však to znáte.
Ale jeho předskokan, maestro Kňučík, byl opilý snad ještě více než všichni ostatní, tudíž publikum rozpačitě očekávalo,
co z něj vyleze. A nakonec ho, lehce vratkého, nechtělo pustit, neboť slovní perly z jeho dílny zabíraly. Jen pro
ukázku, víte jak se řekne francouzsky pisoár? Tuale chsasijon. Co je to tuale srasijon komentovat nebudu. A když pokročím proti proudu času dále,
tak musím konstatovat, že nejspokojenější byla Terezka, neboť se hnedle po příjezdu jala seznamovat s Jaroslavem Samsonem Lenkem, bylo vedro,
oblečení sporé, a tak spolu svorně vypili sedmičku vína, vykládali a družili se a já zůstal po téměř celý zbytek večera sám. Až byla posléze výše jmenovaná znovu nalezena,
byla veselá a okolní opilci jí neustále vyznávali lásku :-). Já dialekticky tiše žárlil a zároveň byl hrdý.
Ale nakonec to bylo úspěšné výjezdní zasedání, kontakty byly navázány, a vůbec mě nemrzí, že jsme prošvihli ooooochání a aaaaaachání davu
na brněnské přehradě při ohňostroji.
Jiří F.
24.5.2005, Discobolos
Jelikož davy fanoušků naší kapely dychtivě volají po novém disku s jedničkami a nulami uspořádanými dle námi vyluzovaných
zvuků, kapela udělala definitivní rozhodnutí, že již letos o Vánocích byste měli mít možnost je držet v ruce stejně jako slavný mramorový vrhač.
Co s ním posléze provedete, zda vrhnete do dáli či zpět do přehrávače, je na vašem vkusu, naší dovednosti a na okolních podmínkách, např.
kde že se bude točit. Studio bylo zvoleno jednoznačně dle kvality - v Černé Hoře. Ne, nebudeme jezdit do bývalé Jugoslávie, ale kousek za Brno,
městečko s tímto jménem je obdařeno kromě nahrávacích prostor i proslulým pivovarem, což mělo rozhodující vliv při výběru.
O kvalitách tohoto nápoje stejně jako o termínech budu jednat v sobotu s Michalem Vašíčkem známým od Vlasty Redla a majitelem zmíněného studia,
jednání se uskuteční v nočních hodinách v Kobeřicích u Brna, kde se proběhne pravidelný mejdan pod zástěrkou fotbalového klání :-),
tudíž k dohodě musí dojít, podmínky jsou ideální.
Apropos, sponzoři se hrnou, tak vy další pěkně do řady a nepředbíhat, na všechny se dostane!
Jiří F.
17.5.2005, Jágr hučí po lučinách
Taky jste sledovali hokej? Já tedy pouze finále, předchozí zápasy nejpilněji sledoval nový obyvatel naší domácnosti,
králík zvaný Božka. Seděl u reproduktoru rádia a poctivě reagoval na góly českých reprezentantů, neboť kadence řeči
komentátora byla lepší než u pověstného kalašnikova a pouze u gólu v síti našich soupeřů vyloudil speaker souvislý tón, což Božku vyděsilo a
odběhla se skrýt do bezpečí. Nedělní finále probíhalo vcelku normálně, nářky intelektuálněji založené populace se odrážely od pivních sudů, národ se pobavil a
jede se dál. Mnohem lepší divadlo nabízel pondělní příjezd našich hrdinů do Prahy, Staroměstské náměstí připomínalo rok 1989 a hokejisté se pohybovali
po pódiu podstatně méně elegantněji než po ledě. Kombinace alkoholu a nejistoty co dělat bez bruslí a hokejky byla kouzelná. Balancoval jsem na ostří nože mezi připojením se k intelektuálům
a odsouzením lidové zábavy do horoucích pekel, a pocitem hrdosti, že aspoň někdo v této zemi umí něco světově. Zůstalo by to asi na plichtě, kdyby na pódium nevystoupil
imitátor Freddieho a nevyl We are the champions. I Božka to těžko nesla a naučila se přikrývat si uši packami. Jestli tedy pořadatel nemá na zpěváka s alespoň základní
intonační schopností, tak ať to příště pustí z playbacku. Ale co, Božka přežila a naučila se pěkný cirkusový kousek.
A moje uši vydrží leccos, i ožralé hlasy hokejistů při národní hymně. Ještě že to ubrzdili a nedali i Nad Tatrou sa blýská.
Jiří F.