Svítání - oficiální stránky

Je jen málo kapel na poli folkovém, které mě zaujmou. A když, tak je nacházím v mladých ansámblech, které bývají dle mého soudu, nezatížené stojatou tvorbou současných folkových velikánů.

A ejhle heuréka ..opět se jedna taková zrodila… můžu směle prohlásit o skupině Svítání. Svítání mě loni zaujalo na Zahradě svým recitálem U kapličky. Celkový projev – instrumentální i vokální byl naprosto skvělý a profesionální. A po té co zahráli The Whistler od Jethro Tull, a tím zabrnkali na mou strunku, dostali mě úplně. Zvědavost a nedočkavost na jejich prvotinu byla tedy naprosto upřímná. Už při prvním poslechu jsem nabyl několika dojmů, které jsou asi nejvýstižnější pro tuto desku. Pohoda, špičkoví muzikanti, propracované aranže a nahrávka, která zaujme i nefolkové obecenstvo. Neznám v této branži kapelu, která by měla v poslední době tak kvalitní první desku. O výborném vokálním a instrumentálním projevu se už se napsalo docela hodně, a tak se tomu vědomě vyhnu. Chtěl bych postihnout spíš jiné aspekty této nahrávky. Jelikož nemám rád destruktivní způsob recenzí, budu se snažit mít pedagogicko –didaktický přístup. Snad se mi to povede a nebudu moc otravný a jedovatý. První vychválím, pak vytknu a nakonec doporučím.

Jdeme chválit. První co mě napadá jsou aranže skladeb. Nezbývá mi než udělit známku 1. Ovládat hlas či nástroj nestačí, musí se to umět hezky skloubit dohromady. U Svítání je pořád co poslouchat a posluchač nemá pocit, že se skladby jedna druhé podobají. Výsledkem je právě ta již zmíněná pohoda. Na desce se potkáme s jazzovkou (Pláč, Chilli noc carne) s romantickými nápěvy ( Versailles, Dík, Est), melodikou křesťanských písní ( Diadém ) s náznakem spirituálu (Hradba) či s folkem nepodobným americkým interpretům jako např. PP&M, The Mamas And The Papas a já nevím kdo ještě… (Pevnost). Album je nejen rozmanité, ale drží i pohromadě. Po stránce aranžmá se mi líbili skladby Zběh, Pevnost, Svatojánská noc a Čaroděj . To jsou podle mého budoucí „hitovky“ kapely. Interpretační projev také hodnotím známkou 1. Co se týká zpěvu líbí se především zpěvačka Helena Bízová svým poklidným výrazem a v písni Zběh mužský sólový part (zřejmě Jirka Fadrný, bohužel není to na obalu desky psáno). Vokály mají Svítaní dle mého soudu skvěle sezpívané a barevně hezky do sebe zapadají. Z instrumentů nelze někoho vyzdvihnout, abych na někoho nezapomněl, ale klávesy, flétny a saxofon jsou pro mé ucho asi nejvíce nahoře. Texty jsou vcelku dobré (lehce se o nich zmíním ještě níže), dal bych 2-3. Děje se tu nedočkáme, jsou spíše pocitové romantické často s křesťanskou tématikou. Ne každému budou vyhovovat, ale své posluchače si zajisté najdou. Asi nejlépe vyšly u písní Zběh a Čaroděj.

Pojďme hanit. :-) První poznámku bych měl k mixáži nahrávky. Co jsem zaznamenal jako sluchovou nesrovnalost v písních, je zakomponování bicích. Kapela dala jako prioritu pochopitelně vokální a akustický projev. Bohužel bicí jsou pak utopené a činely zní nepříjemně ostře, což mě při poslechu docela rušilo. Myslím, že do budoucna by se dala jejich hudba i lépe vyvážit a nebál bych se trochu toho „nářezu“. Za mixáž bych dal 2. Hosté : I přes vcelku dobrý a citlivý výběr hostů se právě tito hosté podílí někdy až trochu na přeslazeném projevu např. hoboj v písni Est harfa a smyčce v písni Diadém až si člověk připadá jak v televizní pohádce Princezna ze mlejna. Prostě míň je dle mého někdy víc. I přesto dávám známku za zakomponování hostů 1-2. Za výraz ve zpěvu bych dal 1-2. Někdy mi připadá , že jsou všichni moc hodní a přitom v písni Hradba mám pocit, že by to chtělo chlapsky zdrsnit. Někdy se neúměrně zpěvem natahují krátké samohlásky např. Pevnost - Na západ teď větře duuuuj dobrého tam pozdravuuuuuj nebo v písni Est

kolik je na světě ceeest. Některé texty mi při čtení úplně nesednou, ale asi je to jen můj osobní problém, ovšem při poslechu s hudbou mi to nějak nevadí. Naopak se mi zdá že hudba se slovy jdou přirozeně dohromady a nenacházím tam moc třetích ploch. Snad jen píseň Soud mi nesedla úplně ..je moc kostrbatá – nepřijde mi jako výpověď spíš trochu jako výčet televizních zpráv. Pardon, tak to cítím.

Přes tyto všechny menší výhrady deska Ve dne v noci se mi líbí a mohu ji jen ostatním doporučit. Myslím, že další desky skupiny Svítání půjdou ještě nahoru, protože je v nich cítit obrovský tvůrčí i interpretační potenciál. Možná se pletu, ale právě kvůli tomu potenciálu se domnívám, že v jejich muzice může dojít brzy k větším či menším překvapením. Ovšem kam si to jejich muzika namíří, to ví jen bůh… slyšeli jste slovo ateisty :-).

Zvlášť v posledním roce jsem si o Svítání udělala představu, že je to instrumentálně i vokálně velice schopná a nadějná kapela, která má z hudby potěšení a svou radost rozdává i ostatním. Ale měla jsem z živých vystoupení, které jsem zhlédla, pocit, že jsou pro mě zajímaví spíše svou interpretací, ne až tak sdělením. Je zbytečné se zamýšlet nad tím, proč mě naživo nezaujala jejich autorská tvorba, třeba jsem prostě na jejich vlastní písničky měla smůlu.

Nicméně na cédéčku je pouze jedna převzatá písnička (Chilli con carne od Anderse Edenrotha), a tak jsem mohla pečlivěji nahlédnout do toho, na čem stojí repertoár Svítání. A řekla bych i, za čím si Svítání stojí. Protože všechny písničky jsou zazpívány s takovou přesvědčivostí, že z toho posluchač prostě musí mít radost. Za nejsilnější skladby po stránce interpretační i autorské, kde se právě ona přesvědčivost projevuje, považuji písně Zběh, Diadém, Zvony, Svatojánská noc, Versailles a Království. Přičemž ale ani ostatní skladby nelze minout bez povšimnutí. Nejvíc mi vyrazil dech zvuk celé desky, který jsem si pro sebe nazvala „velkozvuk“. Nevím, jak toho dosáhli, jestli je to výsledek míchání, nebo použitých nástrojů (na koncerty s sebou prostě nemůžete brát klavír nebo harfu), nejspíš to bude kombinace obojího a ještě nějaká další finta k tomu. Například s bicími jsem Svítání ještě neslyšela, i když jsem se na jejich stránkách dočetla, že s nimi občas bubeník Ladislav Šiška hraje i na koncertech, a to bude asi také jeden z klíčů k tomu úžasnému soundu. Přitom se ale do popředí toho, co slyším, dere hlavně živelnost nebo drive, jak chcete, které se žádnými fígly ve studiu nedosáhne, ta prostě musí v muzikantech být, a ze Svítání přímo tryská, napíšu to tak, přestože to vypadá pateticky. To bude souviset s tou přesvědčivostí, prostě když někdo zpívá něco, co se mu líbí a s čím souhlasí, a je k tomu talentovaný muzikant, je ta čitelná živ(eln)ost asi logický závěr.

Že by kapela obstála i samostatně jako vokální nebo instrumentální, dokazuje zařazením rozpustilé acapellovky Chili con carne a instrumentálky J. Ježka Bugatti-step (bonus na konci CD). Tak v tom receptu na mexické jídlo by se našla pasáž, která není úplně vyladěná, ale na druhou stranu jim to šlape a je to zazpívané s lehkostí, kterou by jim mnohá skupina věnující se hlavně acapellovému zpěvu mohla závidět (to je ode mne samozřejmě kritika i do vlastních řad…). K Bugatti-stepu asi není co dodat, možná jen že se na nahrávce mohl oddělit delším tichem, aby posluchač měl možnost vydechnout si a vstřebat jemné a textově velmi oslovující Království, zakončující tématicky celou desku (instrumentální step je opravdu jen bonus).

Co se týče pochval, směřovaných k jednotlivým hráčům či zpěvákům, jsem na rozpacích. Protože booklet (který je výtvarně velmi vkusně zpracován) neobsahuje podrobné rozepsání účasti konkrétních hlasů (nástrojů) na konkrétních písních, je to těžké. Je v tom tak trochu zmatek. Odpustím Svítání, že nevím, kde kdo hraje na baskytaru (vystřídali se tři, dva ze Svítání a jeden host). Ale sólové pěvecké party by mě moc zajímaly, zejména kvůli písním Zběh a Diadém, které jsou zazpívané nejlíp na CD (takže tímto velmi chválím). Na druhé straně je také možné, že ten zmatek není opomenutí, ale záměr, jako že by nemělo být důležité, kdo konkrétně zpívá, ale že to je celé Svítání. Taky dobře. Nemám být zvědavá.

Texty písniček (Jiří Fadrný, který má na svědomí i veškerou hudbu kromě Zběha) se opírají o křesťanskou tématiku, ale zlehounka, nenásilně, civilně. Rozhodně nemáte pocit, že jste nějak agitováni pro víru v Boha. Ne, Svítání předkládá jemné řešení – nabízí vám své vidění světa („Vzpomínám si jen / na ten dávnej den / Bůh vystavěl most / přes mou lhostejnost…“ ve Zvonech), a také možnost výběru („Království můžeš mít, nebo jen chudě žít…“ v Království).

Jen ke dvou písním bych měla nějakou tu výhradu. Přijde mi, jako by Hradba a Pláč byly starší písničky, které už jsou léty naučené, ale ne tak propracované jako ostatní a také ne tak provedené – nejsou tak výrazné. V Pláči bych přidala do zpěvu trochu víc dramatičnosti, a v Hradbě bych se ještě trochu víc položila do refrénu. (Tomu mimochodem není napoprvé úplně dobře rozumět – unáší mě roky k břehům je opravdu těžko vyslovitelné, a na konci slyším místo mohutného nás unáší spíše nasunaši…)

CD Ve dne v noci není dokonalé do detailu, ale o to větší z něj mám radost. Svítání na něm naznačilo směr, kterým se ubírá a ubírat bude, a ten směr rozhodně nebude jednoduchý a povrchní. Mají teď laťku vysoko, takže jim přeju, ať je dobře přibitá a ať se nedá prolézt pod ní.

A co budoucím posluchačům? Cédéčko vás určitě nezklame, už po prvním poslechu si budete pobrukovat nejrůznější melodie a útržky písniček. Mně teď v hlavě zní „Království můžeš mít, nebo jen chudě žít…“ – vyberte si…

Svítání: Ve dne v noci

Kapela bez nahrávky jako by neexistovala. Těmito slovy jsem provokoval členy skupiny Svítání na Zahradě 2000. O den později tato „kapela bez nahrávky“ dostala od diváků Krtečka a já jsem se těšil z toho, že úspěch snad Svítání rozhýbe a že se desky v brzké době opravdu dočkám. Od té doby vzniklo pár nahrávek ve studiu Radia Proglas a o skutečném debutu se opravdu začalo hovořit. Vydavatele našel jihomoravský soubor v jihočeské firmě Ji-Ho Music. Přes původní zvěsti o nutnosti natáčet CD ve Vyšším Brodě u Honzy Friedla si skupina nakonec našla nahrávací studio v Brně (Audio-Line).

Svítání sleduji od začátku jeho existence. Vždyť kapelník Jiří Fadrný přiznává, že skupina vznikla na půdě rádia, ve kterém pracuji. Právě Fadrný s multiinstrumentalistou Štěpánem Policerem kdysi pro Proglas připravovali pořad Alespoň jednu denně (jakási obdoba televizních Zpívánek – děti se s rádiem učili každý den jednu písničku) a při té příležitosti vymysleli kapelu. Z dnešních kmenových členů Svítání sice žádný v Radiu Proglas nepracuje, ale v kontaktu jsme stále.

Aha, známosti, osobní sympatie, řeknete si – takový člověk přece nemůže psát na Svítání recenzi! Nebojte se, Svítání sice od začátku sleduji, ale zpočátku jsem k němu byl velmi skeptický. V dřevní sestavě mi vadil především nemastný neslaný projev zpěvačky Martiny Nollové. Písničky psal Jirka Fadrný sice líbivé, ale nad průměr začínajících kapel podle mne nepřečnívaly. Kapela se však velmi rychle sehrála, personální změny jí více než prospěly (s výjimkou „věčného“ hledání té pravé zpěvačky), a tak jsem se na album Ve dne v noci hodně těšil. Vyšlo těsně před Vánoci 2001, zbořilo pár mýtů a především několika lidem (otestováno osobními rozhovory!) vzalo dech. Jako debut je album Ve dne v noci velmi zdařilé. Když k tomu přičtu jisté personální problémy, kterými kapela v době nahrávání procházela, musím své hodnocení posunout ještě o kousek nahoru.

Prohlásil jsem něco o boření mýtů. Rád vysvětlím, co mám na mysli. V první řadě padá mýtus o Svítání jakožto vokální kapele. Vím, že „vokálnost“ nemůžeme měřit počtem acapellových nahrávek (ta je zde totiž pouze jedna, Chili con carne) a že se kapela ve sborech opravdu snaží o jakousi vokální bombastičnost. Avšak instrumentální složka je minimálně stejně dobře propracovaná – ne-li ještě propracovanější. Přesvědčí vás o tom například dramatický Pláč s jazzovými saxofonovými sóly, s nepravidelným rytmem bicích a s barovým klavírem. Některé písně jsou naaranžované až do jakési popové podoby – klávesami podmalovaný Diadém nebo hitová Svatojánská noc. Dokážu si představit ortodoxního milovníka folku, kterému tyto přesahy budou vadit. Mně jsou naopak sympatické, i když místy je míra nasládlosti i pro mne na hranici snesitelnosti (Království).

Druhý mýtus, který album doufám zbořilo, je pověst Svítání jako „křesťanské“ kapely. Je pravda, že členové souboru občas zpívají i při bohoslužbách (ovšem ne jako Svítání), avšak skladby Jiřího Fadrného jsou buď úplně civilní, nebo duchovní prvky obsahují pouze ve skryté formě. Přímou inspiraci evangeliem najdete na albu hlavně v písni Diadém, ale i ta je myslím plně stravitelná pro kohokoli nezávisle na vyznání.

Svítání mě svým albem opravdu mile překvapilo. Pěkný je i obal, ale uvítal bych detailní rozpis účinkujících v jednotlivých skladbách. Především v pěveckých sólech se posluchač téměř nemá šanci orientovat. „Začínající fanoušek Svítání“ může mít také problém v rozlišování mezi členy skupiny, „special guests“ a „hosty“. Tak například u jména baskytaristky a violoncellistky Terezky Pekárkové najdete v bookletu na prvním místě zpěv, ačkoli dvě hlavní sólistky se rekrutovaly z osob mimo kmenovou sestavu (platnou pro dobu natáčení). Helena Bízová (vyjmenovaná mezi „special guests“) v té době Svítání opouštěla a na albu si zazpívala sóla v Diadému a v Království. Svůj někdejší hit č. 1 Versailles přenechala Iloně Riedlové, o jejímž budoucím členství se v době nahrávání uvažovalo, avšak která je nakonec uvedena pouze mezi „hosty“. Ilona zatím hledá svůj výraz a Versailles v jejím podání se dle mého názoru demonahrávce s Helenou Bízovou nevyrovná.

Přes všechna pozitiva mám Svítání co vytknout. Jsou to některé texty. Místy mám pocit, že se autor snažil psát prostě něco, co bude rytmicky dobře vycházet a co se bude rýsovat. Nehleděl ani na nestandardní slovosled (například „doplní tak bláznů seznam“ v písni Hradba) ani na jisté nelogičnosti (především v písni Dík, která je celá postavena na frázích, o jejich smyslu by se dalo dlouze diskutovat).

Ovšem pár nepovedených textů mé mínění o albu Svítání nezmění. Jako debut je to deska nesmírně vydařená, jedna z nejlepších prvotin, jaké jsem kdy slyšel. Protože v mém „celkovému hodnocení“ hraje velkou roli, jak mě deska překvapila, dal bych Svítání na desetibodové škále devět hvězdiček.

Portýr 2001 Zpravodaj Trampské Porty v Ústí nad Labem 2.6.2001, 31.roč.: Komorní koncert beze svědků

Obcházeli jsme s Hadžim "kuloáry" a pátrali, co bychom na kterou kapelu vyšťourali, ale zjistili jsme, že všichni se kvůli nepřízni počasí uchýlili do hospody. Tam se nám chvíli nechtělo, tak jsme se zklamaně vrátili, když nás zastavily líbivé tóny. V šatně před kinosálem trávila odpolední siestu brněnská skupina Svítání a jen tak pro radost si hrála Mozartův Turecký pochod. A že je v té šatně překvapivě dobrá akustika, šel nám z té vznešené krásy mráz po zádech. Díky.

Mladá fronta DNES 09.04.2001:Skupina Svítání zcela oslnila Mozartem i svým šestihlasem
Kultura - jižní Čechy - Autor: VÁCLAV KOBLENC
V klášterech se většinou folkové koncerty nekonají. Milou výjimkou bylo tedyurčitě páteční vystoupení skupiny Svítání v budějovickém dominikánskémklášteře na Piaristickém náměstí. Tato mladá brněnská kapela získalaprestižního Krtečka na loňském festivalu Zahrada. Nevděčnou pozici jejípředkapely měla velešínská Ratolest, typický, židličkově - křesťanský folk.Zde však nelze použít obvyklá hodnotící kritéria. Křesťanské skupiny (vyjmabílé vrány Oborohu) sice hrají s láskou a nadšením, ovšem řemeslná úroveňprojevu je zhusta naivní. ... Ale přestože většina diváků zjevně přišla právě na Ratolest, bouřlivé přijetí "hvězd" večera měloteprve přijít. Rozdíl byl patrný už po první skladbě brněnských hostů. Svítání má totiž skvěle sezpívaný šestihlas. Je vůbec zajímavé, že mladékapely, které se v žánru prosazují, bodují často díky kvalitním vícehlasům(Kvokál, Mošny, Poupata). Vokální složka je navíc u Svítání umocněnanářezem tří kytar, soupravou fléten, saxofonem a klávesami. A má-li takovákapela u violoncella a baskytary útlou blondýnku, musí nadchnout, i kdybyzpívala jen o počasí. V textech se, pravda, nevzdalují z folkového teritorialásky a přátelství, ale zde je snad zatím důležitější způsob než forma. Est,píseň vtipně nazvaná podle koncovky v textu nejčastěji použitých slov, tojasně dokazuje. V muzice vystopovatelný vliv PP&M, ve slovech DylanovoBlowin' in the Wind. Ale refrén nosný, zapamatovatelný a nápaditě hlasověvystavěný. Že umějí zpívat i bez elektřiny, předvedli i ve dvou acapellových věcech. Nobody knows byl klasický spirituál, zato Chilli concarna anglický recept na pokrm, jejž se prý pokoušeli i uvařit. Folkovárecese, ale šestihlasá. Případné pochyby o své instrumentální dovednostirazantně rozptýlili v boogie-woogie Bugatisté a hlavně Mozartovým Tureckýmpochodem. Na rozdíl od Mošen a jejich vokálního provedení upravili klasikado kytarovo-flétnové smršti (Jiří Fadrný a Štěpán Policer), s úsměvnoudisharmonickou mezihrou. Lahůdku pro hudební fajnšmekry pak přichystali díkypísni The Whistler od Jethro Tull. Andersenův pěvecký part rozepsali do dvoua příčnou flétnu úspěšně nahradila sopránová. Úsměvy na tvářích všech členůkapely a radost, která se z pódia přenesla do hlediště, už jen celý večerenergeticky povzbudily. Svítání je stylově rozkročeno někde mezifolkem a popem. Hudební rozmanitost, vokální pestrost a silná sdělení jsouale možná tím hlavním, co může střední proud z "menšinového" žánru vstřebat.Ke svému prospěchu, pochopitelně.
Koncert skupin Ratolesti a Svítání. Sál klášterního kostela naPiaristickém náměstí, České Budějovice, 6. duben 2001.

Lucka Jirků, InternetFOLK, 30/1/2001: REPORTÁŽ PSANÁ NA POHOVCE (aneb Koncert kapely Svítání živě na radiu Proglas dne 23.01.2000). Koncert zprostředkovaný má několik výhod. Můžete ho absolvovat rozvaleni v teplácích na pohovce, popíjejíce horký čaj a chroupajíce sušenky. Nemusíte nikam spěchat, abyste vůbec dostali lístek, či abyste si sedli do té řady, o kterou stojíte. Nemusíte si neustále poposedávat, když ten dlouhán před vámi naklání hlavu ke svým sousedkám. Nemusíte na něj syčet, když tu jedné, tu druhé něco šeptne. Po koncertě nebudete celí kostrbatí z nepohodlné židle a úzké uličky mezi řadami, kde se nedaly natáhnout nohy. Tolik tedy pozitiva. Ano, správně, koncert zprostředkovaný má i své negativum - citelně chybí vizuální kontakt. V případě Svítání si naštěstí posluchač mohl pomoci berličkou v podobě lednového čísla Folk a Country, kde jsou této kapele věnovány dvě strany. I já jsem tak učinila, a měla držitele Krtečka z roku 2000 ne jen jako, ale přímo na dlani.

Písně byly prokládány rozhovorem (či spíše rozhovor byl prokládán písněmi?) moderátora s kapelou. Docela bych se přimlouvala za nějaké kurzy kultivovaného projevu pro "spíkry", co si může dovolit kapela, která třebas reaguje spontánně, neměl by moderátor z úst vůbec vypustit. Když se o jazykovou kulturu nestará křesťanské, čili tradiční rádio, můžeme potom čekat spisovnou češtinu u těch ostatních? Vraťme se ale ke kapele. Nevědouce, jak písně uvádět, pasovali valnou část z nich na "tu skoro nejstarší", "jednu z prvních" apod., až jsem skoro získala dojem, že spolu hrají minimálně deset let... Přesto však rozhovor nebyl jen nějakou vatou, dozvěděla jsem se spoustu věcí ohledně vzniku a fungování kapely; forma písniček proložených povídáním je výborná. (Jen to ovšem dopilovat). Ke kapelám, které budou Svítání ve studiu následovat, mám jednu velikánskou prosbu: Prosím vás, nesmějte se!!! Výbuchy smíchu přímo do mikrofonu působí příšerně, v rádiu dokonce mnohem hůř, než na "normálních" koncertech.

Honza Hučín, Folk&country, 12/2000: Objev? Vztahuje se ještě k letním festivalům: Svítání, Jauvajs a Voxtet. První dvě skupiny se za poslední rok-dva ohromně vypracovaly...

Antonín Randa, Katolický týdeník, prosinec 2000: Naše folková scéna objevila v letošním roce dvě zajímavé hudební skupiny. Obě získaly na největším folkovém festivalu Zahrada významná ocenění. O jejich tvorbě a názorech na hudbu jsme si povídali s kapelníkem skupiny Svítání Jiřím Fadrným a se členy skupiny Cymbelín Kristýnou a Tomášem Šenkyříkovými a Pavlem Rajmicem.
Mohli byste stručně představit svoji skupinu?
J. F. (Svítání): Skupina existuje již tři roky. Postupem času vykrystalizovala v šestičlennou, nástrojově bohatou sestavu - kytary, klavír, saxofon, flétny, violoncello.
K. Š. (Cymbelín): Cymbelín vznikl z tria, kde hrál můj bratr Jiří Rohel, já a Tomáš Šenkyřík. O pár let později se k nám připojil houslista Pavel Rajmic, a tak vznikl Cymbelín.
Odráží se ve vaší tvorbě nějakým způsobem vaše křesťanská orientace?
J. F. (Svítání): Trochu. V hodnotách, o kterých zpíváme, se to skrytě odráží, ale neprofilujeme se jako křesťanská kapela, protože by nás to odsoudilo do „křesťanské izolace . Lidé nemají v současné době křesťanství rádi. Těžko jim to vymlouvat, a vlastně i zazlívat. Můžeme si za to většinou sami.
T. Š. (Cymbelín): Myslím si, že pokud člověk píše písničky, texty, nebo prostě něco tvoří, vždy se v tom odráží to, čím žije. Křesťanství je pro nás důležitou součástí života.
Myslíte si, že hudba může obohatit prožívání víry nebo člověka k víře přivést?
J. F. (Svítání): Spíše ho může přivést k lepším hodnotám, než je televizní komerce, byznys nebo cokoliv z atributů dnešní doby. Těžko člověka přesvědčíte o správnosti křesťanského názoru na svět tím, že o tom budete zpívat. Mně osobně při pohledu na agitátory na náměstích naskakuje kopřivka.
K. Š. (Cymbelín): Myslím, že určitě ano. Pro mě osobně sehrála velkou roli na cestě k víře a to, co děláme, v sobě skrývá naše názory, tedy i to, že jsme křesťané. Když ale písničky píšeme, nechceme, aby naše vnitřní city a vztah k víře byly jaksi prvoplánově „vykřičeny do světa, proto i naše texty odrážejí tyto tajemné záležitosti náznakem, symbolicky, dá-li se to tak říct...
Co říkáte kategorii „křesťanská hudba"?
J. F. (Svítání): Zbytečná škatulka ke stavění barikád mezi lidmi, i když pro orientaci v hudební džungli určitý význam má. Leč neposuzoval bych a priori skupinu jako dobrou, je-li křesťanská. Naopak mnohdy tzv. „křesťanské skupiny vítězí u podobně naladěných posluchačů spíše díky přízvisku „křesťanská než díky kvalitě hudby. Vytváří se tak dvě hudební laťky kvality, „křesťanská a „světská , a mnohé z i dost populárních křesťanských skupin by tu světskou jen stěží přeskočily.
P. R. (Cymbelín): Mně při vyslovení toho názvu trochu běhá mráz po zádech. Vím totiž, že většina tvorby, která se do této skupiny zařazuje, je právě ta vykřičená víra, která mě vůbec neoslovuje, právě naopak.

Tomáš Hrubý, Folk&country, září 2000: Svítání z Brna jsem živě slyšel poprvé letor na Slunovrat a do té doby jsem si myslel, že to bude nějaký poněkud unýlý sbor. Kdepak! Jsou velmi živí, šlapající a do značné míry i osobití, a sbor taky nejsou. Největší důraz sice leží na vícehlasém vokálu, ale s řadou nástrojů se kamarádí velmi důvěrně, jak dosvědčili třeba v instrumentálním provedení Tureckého pochodu. Zasloužený třetí Krteček.

Ivan Hartman, Mladá fronta dnes, 10. července 2000: Předáváním cen kapelám, které se zúčastnily konkursu, a velkým hlavním koncertem skončil v noci ze soboty na neděli třídenní festival Zahrada. Největší domácí přehlídku písničkářských žánrů navštívilo v Náměšti na Hané každý den okolo deseti tisíc lidí. Konkurs, určený nadějným kapelám a objevům, ve finále přinesl tři divácké ceny plus dvě, jež udělila redakce pořádajícího časopisu Folk&country. Publikum upřednostnilo soubory Kvokál a Svítání, u nichž na prvním místě stojí precizní “spirituální” sborový zpěv, a kapelu Benedikta…

Pavel Rada, www.internetfolk.cz, 8. července po soutěži o Krtečky na Zahradě 2000: SVÍTÁNÍ - horký favorit na vítěze, vokálně zaměřená kapela, skvělí vokálně a dobří instrumentálně.